Druhé vysokomýtské závody plné výzev a náhlých změn
Opět v pátek na trati
Jízda nás čekala už brzy po příjezdu. Jelikož však bylo třeba stroj ohřát, měl jsem chvíli na to, abych pozdravil Patrika, kterého jsem už od auta pozoroval, jak o 50 metrů od nás připravuje motokáru a nasazuje si žeberník. Patrik měl tenkrát za sebou už jednu sezónu v kategorii Easy 100. Jako nováček, jenž přestupuje, jsem ho považoval za jeden ze svých orientačních bodů, kolem nichž bych se rád pohyboval v průběhu víkendu.
Už po příchodu k nim bylo znát, že se moc těší a nemůže se dočkat, až vyjede na trať. V tu dobu ale nebylo moc času na dlouhou diskuzi, a tak jsme si popřáli hodně štěstí, prohodili pár vět a já zase běžel zpět k nám, kde už ohřívací proces motokáry úspěšně proběhl. Zbytek času jsem pak využil na převlékání, abych byl včas připravený. Vše jsem nakonec zvládl v pohodě a po cestě k okruhu si ještě nasadil helmu. V ní jsem okolní vjemy vnímal tlumeně. Pokaždé mi to před jízdou pomůže se správně koncentrovat a udržet vnitřní klid. Pak už nezbývalo než se vydat směrem k roštu a položit káru na zem.
Rychle jsem do ní usedl a s napětím vyčkával na pokyn. Předtím bylo ale stále možné pozorovat závodníky a mechaniky dovážející jejich stroje. Když už všichni seděli ve své motokáře, komisař otevřel bránu a my se po dlouhé době zase ocitli na trati. Přes dvoutýdenní pauzu jsme stihli dovážit zbylých 5 kg, takže jsem očekával, že hodnoty časů se o něco navýší. Přes první zatáčku v úvodním kole prošli skoro všichni včetně mě a já si začal připravovat pneumatiky na rychlá kola. Bylo cítit, že to při první jízdě klouže, ale během pár zatáček se pneumatiky dostatečně ohřály a já si mohl dovolit jet rychleji. První kola se pohybovala okolo 49,5 s, z čehož pár z nich nebylo moc čistých. Stále jsem nemohl pořádně dostat grip z pneumatik a zajíždět kola ještě o něco rychleji. Když už se ale zdálo, že grip v gumách je, motokára při nájezdu na kopec ztratila výkon. Okamžitě jsem stiskl červené tlačítko pro ukončení chodu motoru. Tím Easyna ztichla. I já jsem ani nedutal a pouze si v duchu říkal: „Co to sakra zase je?“ Nakonec za mnou přiběhl traťový maršál a ptal se mě, zda kára startuje. „Ne, motor ztratil výkon, tak ho nebudu raději trápit,“ odvětil jsem. Pomohl mi dostat motokáru z trati na trávník a zajistit tak, že dráha bude volná. Potom jsem už pouze stál a pohledem zkoumal, co se asi tak přihodilo. Mé minimální zkušenosti s technikou motokáry samozřejmě nepomohly, a tak jsem si musel počkat na výsledek až do paddocku. Mezitím jsem se smíšenými pocity pozoroval mé soupeře, jak projíždějí okolo. Chvílemi jsem si říkal, že je to pěkný pohled, ale především mě mrzelo, co se stalo. Po nějaké době, když už všichni zajeli do pit lane, pro mě přijel „odtahový vůz“. Známý řidič mi sdělil pokyny o tom, jak správně držet brzdu při přesunu. Pak už mi společně s maršálem naložil motokáru na nápravu, já se do ní posadil a vyčkával, co bude následovat. Vtom se auto rozjelo a já se netradičně začal s motokárou pohybovat po okruhu. Chvílemi jsem měl obavy, že bych mohl nečekaně pustit brzdu a sjet z nápravy, proto jsem se bedlivě soustředil na její pevný stisk. Zhruba každých 10 metrů se celá náprava rozhrkávala a vibrovala. Kolikrát to bylo tak výrazné, že jsem drobně poskočil v sedačce. Tentokrát jsem si to celkem užíval, ale nerad bych byl, kdyby se mi něco podobného stalo při důležité závodní jízdě.
Zbývajících 50 metrů jsem byl natočený směrem na první zatáčku a kochal se výhledem, když vtom už jsme zastavovali a táta s dědou se ptali, co se děje. „No nevím, prostě to chcíplo,“ odvětil jsem. To bylo vše, co jsem k tomu mohl v tu chvíli dodat. Dlouho jsme tedy nečekali a vyložili káru z nápravy. Posadili ji na vozík a začali svižně tlačit k nám do depa. Po cestě ještě přicházelo pár otázek.
V tu chvíli jsem váhal a netušil, co říct.
„A co se s tím vlastně stalo?“ doptával se táta. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se mu pokusit vysvětlit situaci. „Kára při nájezdu na kopec ztratila výkon, tak jsem radši vypnul motor,“ řekl jsem mu. Více už nevyzvídal. Také že nebylo co dodat. Záhada se však musela vyřešit…
Po dlouhé a náročné cestě k dodávce jsme už konečně mohli začít s opravami, respektive museli.
Děda nečekal, vzal ráčnový klíč spolu s nástavcem, povolil zapalovací svíčku a vytáhl ji z hlavy motoru. Pak mu táta podal novou, tu vrátil na samé místo a přikryl ji zapalovací fajfkou. Táta ihned zkusil nastartovat motokáru a poprosil mě, abych trochu zatáhl za plynové lanko. Sláva, říkal jsem si v duchu potom, co se motor ozval. Netrvalo však dlouho a po krátkém zalupnutí kára opět ztichla. „Hmm…, tak nevím,“ divil se táta. Všichni jsme byli překvapení, jelikož v této změně byla naděje. Koukl jsem se na hodinky a upozornil tátu s dědou, že už není moc času na další pokusy. O chvíli později přišel Patrikův táta a pomocí pumpičky zjistil, že karburátor nedrží tlak. Nejdříve jsme to nevěděli, ale pak přišli na to, že měl opravdu pravdu.
Na předstartovním roštu už bylo zaplněno a já s nervozitou vyčkával na zelenou vlajku. Přede mnou se řadilo okolo 10 motokár. Mezi nimi a mnou byl ale jeden rozdíl. Já na rozdíl od nich neměl jistotu, že se vůbec tréninku zúčastním. Táta mi ještě před startem dal pár drobných rad a mohlo se vyrazit. Postupně bylo slyšet, jak se všichni za sebou vrhají na okruh. Když přišla řada na mě, neváhal jsem. Nastartoval a rozjel se po předstartovní rovince. Avšak ne na dlouho. Motor okamžitě po rozjezdu zhasl a kára zastavila. Můj táta společně s panem Vondrákem přiběhli a nadzdvihli moji novou dvacetčtyřku, tak aby zadní kola neměla přebytečný odpor při startování. Dočasně to pomohlo a já si v tu chvíli ulevil. Při průjezdu cílovou rovinkou jsem se snažil dostat pneumatiky a motor do provozních teplot. Už jsem byl tedy skoro připravený zrychlit, když vtom kára na výjezdu z první zatáčky výrazně zpomalila. „To dělám něco špatně?“ divil jsem se. Tímto způsobem jsem ujel následujících 30 metrů, pak kára zase chytila tah. Bohužel při nájezdu na kopec ho definitivně ztratila a mně v tu chvíli zbývala jediná možnost, jak se dopravit do depa…
Káru jsem sotva dotlačil na to samé místo, kde jsem zastavil předchozí jízdu, a traťový komisař mě ihned poznal. Poprosil jsem ho, zda by mohl nadlehčit moji motokáru. Ochotně mi vyšel vstříc a já kolísavou rychlostí vyrazil vzhůru po rovince. Ztráta výkonu přišla opět při sjíždění z kopce dolů. Následně se to dalo do pořádku, čímž jsem dostal příležitost zajet do depa a ukončit trénink předčasně. „Tak co?“ ptal se táta potom, co jsem vysedl ze stroje. „Hele, furt ten samej problém. Vždycky když zpomalím, tak kára na výjezdu ze zatáčky nechce zabrat,“ vysvětlil jsem mu.
