Třinecké závodění 2025
První večer na STEEL RINGU jsme strávili s poklidem a spokojeností. Roztopili jsme náš přenosný gril a po chvíli na něj začali pokládat kuřecí plátky obalené ve strouhance. Jelikož jsme s sebou měli zabalenou ještě vepřovou panenku, rozhodli jsme se ji zpracovat též, a tak byla kovová ploténka nakonec celá zaplněná.
Rozprava skončila rychle a já utíkal za tátou, jelikož za pár minut nám začínala jízda. Z dálky jsem ho viděl, jak upravuje tlaky pneumatik. Připomněl mi, ať si s sebou vezmu vše, co potřebuji, a šlo se.
Jako vždy byl startovní rošt celý zaplněný. V duchu jsem si říkal: „To jsme tak pomalí? Nebo jakto, že tady jsou všichni dříve než my?“ Tyto myšlenky mě rychle opustily, protože jsem se musel soustředit na pokládání motokáry. Kdybych zaváhal, nemuselo by to dopadnout dobře, minimálně by táta zuřil a já také. Vše tak proběhlo čistě, s naprostou pohodou. Usedl jsem do motokáry, zapnul Alfano a chvíli si prohlížel data z minulých jízd. Všiml jsem si, že každým tréninkem se mé časy výrazně zlepšovaly. Bylo to pro mě pozitivní znamení. Mám totiž vždy velmi dobrou náladu, když cítím, že se zlepšuji, ale zároveň špatnou, když mé výkony stojí za nic.
Na trať jsme bez problému vyrazili v plném počtu. V průběhu prvního kola jsem si dopředu udržoval bezpečný rozestup od káry přede mnou. Po minulém incidentu jsem totiž chtěl mít jistotu, aby k podobné situaci nedošlo. V následujících minutách mi šlo o to, abych se co nejlépe připravil na měřený trénink, a tak jsem kladl důraz na bezchybnou a konzistentní jízdu. Celkem se mi to dařilo plnit. Pokusil jsem se tedy přitlačit na pilu o něco víc, abych odhalil své maximum.
Na konci tréninku jsem detailně prostudoval všechna data, která jsem měl k dispozici. Časy se v průměru pohybovaly okolo 52,4 vteřiny. Nejlepší z nich měl hodnotu 52,2 sekundy.
S tátou jsme tento výkon zhodnotili kladně. Pak jsem koukl na hodinky a zjistil, že je něco okolo půl jedné odpoledne.
Oba jsme se tedy shodli, že je čas na oběd.
O polední pauze jsme dopodrobna rozebrali chování motokáry. Tátovi jsem detailně popsal jednotlivé nedostatky vozu, s nimiž bylo nutné pracovat. Oba jsme se však shodli na tom, že pro tuto chvíli raději nic měnit nebudeme, abychom neriskovali náhlou změnu v chování motokáry. Každá otáčka ráčnovým klíčem totiž nemusí znamenat pouze zlepšení ale i pohoršení.
Ve 14 hodin jsme se s tátou vydali zpět do našeho zázemí. Nic se tam nezměnilo.
Kára přikrytá černým pláštěm stála pořád na tom samém místě v rohu pod stanem.
Odkryli jsme ji a táta odšrouboval víko od nádrže. Já pak do ní postupně vléval 1 litr směsi benzínu s olejem. Když jsem palivo dolil do poslední kapky, táta nečekaně zvolal: „Co to má být!?“ Já v ten okamžik zamrzl, víko od nádrže mi vypadlo z ruky a zapadlo pod vozík. Táta mi s údivem v tváři ukázal, na co přišel. Jeden šteft náboje u pravého kola chyběl, zkrátka se zlomil a zůstal ležet na trati. “ To si necítil, že to nějak hází nebo vibruje?“ ptal se mě. „Nic jsem nezaznamenal,“ sdělil jsem mu. Chvíli jsme spolu v hlavě hledali vysvětlení, jak k tomu mohlo dojít, ale na žádnou možnost jsme nepřišli. Nakonec jsme raději zkontrolovali disk kola a zbylé dva štefty, zda nejsou poškozené. Vše vypadalo dobře až na to, že jsme neměli jak připevnit pravé zadní kolo.
Mezitím, co jsem hluboce přemýšlel o této zvláštní závadě, táta vyrazil pro nový náboj. Překvapivě mu to netrvalo dlouho a sehnal ho. V tu chvíli jsme měli necelou hodinu na opravu, bylo tak nutné začít okamžitě. Povolili jsme náboj a postupně ho posouvali po zadní ose. Chtělo to trpělivost a úsilí, avšak po pár minutách se ho povedlo konečně vytáhnout. Ten nový šel nasadit celkem jednodušše. Chvíli nám však zabralo ho pořádně utáhnout. Nechtěli jsme totiž aby nám při měřeném tréninku upadlo kolo. Není pochyb o tom, že by opravy byly drahé, ale mohlo by dojít k velmi nebezpečné havárii. Volně se pohybující kolo na trati není zrovna nic příjemného.
Patnáct minut před důležitou kvalifikací, bylo vše hotové. Nová kvalifikační sada pneumatik ale stále ležela v dodávce. Zaběhl jsem pro ni. Postupně jsem jedno kolo za druhým vytáhl z pytle a vyskládal na asfalt. Pak jsme s tátou vzali ráčny a jednotlivá kola připevnili. Víc než 5 minut nám to nezabralo. Vše kolem jsme uklidili a nářadí se starým nábojem jsem schoval do peugeota a s helmou v ruce utíkal za tátou. Doběhl jsem ho v době, kdy se zrovna řadil s motokárou do fronty. „Máš všechno?“ zeptal se mě. Ujistil jsem ho, že jsem tentokrát výjimečně nic nezapomněl.
Fronta postupovala svižně. Během pár vteřin už naši káru obcházeli dva komisaři a moment nato jsme pokládali káru na zem. S drobnou nervozitou a napětím jsem usedl do motokáry a vyčkával na příchod táty, který zřejmě odešel prohodit pár slov s tátou Patrika.
I když jsem to vnímal jako celou věčnost, zanedlouho byl zpět. „Hele, očekávám zlepšení, protože máme nové gumy, ty by mohly držet líp,“ nadnesl jsem myšlenku tátovi.
Ten pouze mírně pokývnul hlavou a popřál mi hodně štěstí.
Měřený trénink
Poté už přišel čas a všichni jsme s hlukem vyrazili na okruh. Protože měřený trénink (kvalifikace) trvá pouze 7 minut, bylo nutné rychle zahřát gumy, vytvořit si prostor a zahájit šňůru rychlých kol. Na plynový pedál jsem pořádně dupnul už v druhém kole. První rychlou sekcí jsem proletěl jako vítr, ovšem v následujících zatáčkách jsem pociťoval, jak kára pode mnou plave jak za prudkého deště. Tímto způsobem jsem se trápil po celou dobu kvalifikace a nenadělal s tím vůbec nic. Každým protnutím cílové čáry jsem byl svědkem hrůzostrašných časů a pohled na alfano mě děsil.
Po jízdě jsem navážil přesně 141kg. Bylo jasné, že 1 kilogram navíc nezpůsobil to prapodivné chování motokáry. “ Viděl si to? Co to sakra mělo být?“ postěžoval jsem si tátovi. Domníval se, že příčinou nestability byly nedostatečně rozježděné pneumatiky.
„Takže jsme měli udělat to samé jako v Písku,“ dopnil jsem ho. Souhlasil se mnou. Chtělo jim to zkrátka obětovat pár minut tréninku ještě před kvalifikací, čímž bychom je dostali do ideální životnostní fáze.
Dojít zpět k dodávce nám zabralo asi 15 minut. Nejvíce jsme zpomalili, když jsem se dozvěděl kolikátý startuji. Dvacáté místo na roštu by totiž žádného závodníka nepotěšilo a já nebyl výjimkou. „No to je super. Pátý od konce,“ hlásal jsem ironicky. Hněv se mě chvíli držel ale ne nadlouho. Vzpomněl jsem si na minulý rok, kdy jsem kvůli špatně seřízenému karburátoru musel startovat z 19. pozice a probíjet se kupředu. Tenkrát jsem to nevzdával a sbíral pozice v každé jízdě. Na konci víkendu jsem cíl proťal na 9. příčce a domů odjížděl s úsměvem.
Potom, co jsem si v hlavě tento závod zrekapituloval, má nálada se naprosto změnila. Během chvilky jsme dorazili k dodávce a já si spokojeně sedl na židličku.
Táta se usadil vedle mě a krátce jsme rozjímali. Pak jsem se zvedl, ze stolečku sebral zmačkaný papír a prohlédl si ho.
Jako další jsem se podíval na hodinky.
Těšil jsem se, a tak mě trochu zamrzelo, že první rozjížďka měla začít až za hodinu a půl.
1.finálová jízda
Na předstartovní rošt jsme dorazili s předstihem. Usadil jsem se do motokáry a táta po chvilce přišel za mnou a řekl: „Noo,… tak start z P20 bude něco jako minulej rok stíhací jízda z chvostu startovního pole.“ Na to jsem mu přikývl. Táta popošel o kousek dál a já si v hlavě mezitím začal rozebírat start a následující průběh závodu. Také jsem celkově přemýšlel o tom, jak nejvíce minimalizovat škody a posunout se vpřed.
Těch necelých 15 minut se vytratilo rychle jako voda a veškeré myšlenky bylo nutné schovat, ba naopak přepnout do módu precizní koncentrace. Signál zelenou vlajkou přišel zanedlouho a celé stádo motokár přede mnou se dalo do pohybu. Nezbývalo mně v tu chvíli tedy nic jiného, než se dát do boje a následovat ho. V průběhu zahřívacího kola jsem znovu zaznamenal podivné chování motokáry, které se v každé zatáčce ozívalo jiným způsobem.
Přestože mi to dělalo zbytečné starosti, snažil jsem se nepřestávat soustředit a na problém zapomenout. Jakmile jsme se na konci kola rozdělili do dvou koridorů, celé pole se výrazně zpomalilo a několik jezdců včetně mě muselo opětovně startovat své stroje. Tímto mravenčím tempem jsme následně najeli na cílovou rovinku, kde na nás už z dálky svítila čtyři startovací světla, která pár vteřin nato zhasla. Start z mé strany nedopadl vůbec špatně a po průjezdu úvodní rychlou několikrát lomenou sekcí jsem se ocitl okolo 15. místa. Dalším mým dílčím cílem bylo se udržet vláčku jedoucího vpředu. Skoro 2 kola se mi to dařilo, avšak s rostoucí teplotou pneumatik se mé tempo začalo výrazně propadat a s tím i mé umístění na trati. Každým kolem se kára zdála víc a víc nepředvídatelná a já měl co dělat, abych se vyvaroval smykům a nedotáčivosti podvozku. I když mé časy byly po zbytek závodu bídné, svedl jsem na trati několik pěkných soubojů jak s Patrikem tak s jinými závodníky, z nichž bohužel většina vyšla jako vítězové. Pro mě to tak v cíli bylo nakonec 18. místo a opět nepříjemná zkušenost z jízdy, kterou jsem později předal tátovi. Všechno jsme do detailu rozebrali ihned, jakmile jsme dorazili k peugeotu, ovšem k ničemu jsme zatím nedospěli….
