Po příchodu na autodrom ve Vysokém Mýtě nás uvítali tři provozovatelé této půjčovny motokár. Jeden z provozovatelů se nás později zeptal, jestli jsme si už někdy jízdu v motokáře zkoušeli. „Ještě ne,“ odpověděl jsem poníženě. Zato můj táta se radoval, že už má z jízdy na motokárách dost zkušeností. V ten okamžik, kdy jsem poprvé sedl do motokáry, tak ke mně přišel provozovatel půjčovny a říká: „Plynový pedál je ten pravý a brzda je nalevo. Hlavně nesmíš nikdy sešlápnout oba dva pedály najednou, to bys mohl dostat hodiny.“ Chvíli před rozjezdem jsem těžce přemýšlel o tom, co znamená dostat hodiny, ale také jsem měl hlavně strach z toho, abych ty dva pedály nestiskl najednou. Potom, co byla má motokára nastartována, tak jsem se ihned opatrně rozjel. Za jízdy v mé duši ale panovala obava, jež mně nedovolovala jet úplně naplno. Je asi pochopitelné, že má první odjetá závodní kola byla dost pomalá, ale i přesto, že jsem měl závodní stroj s omezeným výkonem, mohl jsem dosáhnout i lepších časů na kolo, než jsem tehdy před rokem a kousek předvedl. Jako signalizaci konce mé první jízdy mně jeden z provozovatelů zamával šachovnicovou vlajkou, jež vždy slouží k ukončení závodů nebo vyjádření cíle nejenom v motokárovém sportu, ale také i například ve formuli 1 a dalších takových podobných motorsportech. Po vysednutí z motokáry se mi táta smál, že mě v každém kole předjížděl, a to zejména ve čtvrté pravotočivé zatáčce tohoto malého závodního okruhu, kde jsem si ze začátku nedovoloval zadupnout plynový pedál až k podlaze. I když se mi táta po celou dobu, co jsem vylezl z motokáry, panovačně vysmíval ohledně mé pomalé první jízdy v životě, stejně jsem byl se sebou velmi spokojený a zážitek z jízdy se mi moc líbil. Po příchodu zpět domů jsem se s tátou domluvil na další návštěvě této báječné a zábavné motokárové půjčovny.
