Nedělní školení
„Zítra začínáme školením,“ připomenul mi táta v sobotu odpoledne, týden před závody.
Na zítřejší školení mládeže jsem se už nemohl dočkat. Každou hodinou jsem přemýšlel o tom, jak se mi zítra bude na trati dařit a jaký předvedu výkon mezi závodníky s mnoha zkušenostmi a několika závody za sebou. Školení je povinné pro začínající závodníky, ale zúčastnit se mohou i zkušení.
„Kartingové“ školení spočívá v seznámení jezdců se závodním okruhem, potřebnou kartingovou výbavou, bezpečnostními pravidly a také s důležitou vlajkovou signalizací. To vše se odehrává ve speciální učebně sloužící k těmto účelům.
Nedělní ráno u nás doma začalo rychlým probuzením a brzkým vstáváním. Podle harmonogramu školení jsme začínaly jízdou na trati, a to už o půl deváté dopoledne, takže i když bydlíme ve Vysokém Mytě, kde se školení a nadcházející závody budou odehrávat, museli jsme dost spěchat, abychom stihli důležité předehřátí motokáry. Potom, co jsme si tedy našli místo k zaparkování dodávky, vyndali jsme motokáru ven, posadili na náš vozík a táta s dědou začali ohřívat motor Easyny. Já se mezitím převlékal do závodnické kombinézy, bílé helmy, černých bot a do žeberníku. Když už zbývalo jen několik minut do začátku tréninkové jízdy, tak jsem zjistil, že mi chybí kukla, kterou jsem zřejmě nechal doma a omylem si ji nesbalil. Bylo tedy nutné zajít k panu Kališovi pro novu. S dědou jsme kuklu naštěstí stihli pořídit a já si mohl začít na sebe soukat další kusy oblečení- rukavice. „Kde ta je??!,“ volal jsem naštvaně. Jedna rukavice mi bohužel scházela. Táta už ze mě nemohl pomalu dýchat. Nemohl vůbec pochopit, jak můžu být tak nepozorný a nemožný si přichystat rukavice, které stačí vytáhnout z šuplíku a vhodit do krabice. Času zbývalo minimum, snad pouze 3 minuty do okamžiku, kdy bych se měl ocitat na předstartovním roštu. Rukavice, jež jsme z nouze potřebovali zakoupit, byli vyrobeny z kvalitního materiálu, což se také prokázalo na ceně :-). Nasadil jsem si je a mohli jsme vyrazit tlačit vozík se závodním strojem dopředu směrem k okruhu. Uff…dorazili jsme na místo a posadili káru na místo startovní pozice označené číslem 22, které se mi nejvíce líbilo, jelikož toto číslo bylo minimálně letos mé startovní. Já si vlezl do ní a čekal na pokyn, kdy budeme moci všichni závodníci kategorie Easykart 60 vyrazit na trať a objet svá první společná kola. Signál mávnutím zelenou vlajkou padl jasně a já v ten okamžik nastartoval motokáru a rovnou vyjel na trať. Všichni jsme tak kroužili po trati první zahřívací kolo. Po chvíli jsem opatrně začal předjíždět mladší závodníky, abych si utvořil menší prostor k rychlému kolu. Na autodromu jsem ovšem nejrychlejším závodníkem v tu chvíli nebyl. Rychlý a talentovaný závodník Jan Janák se startovním číslem 189 mě na cílové rovince předjel a já se ho chvilku snažil držet. Při nájezdu na kopec jsem ale ztratil úplně kontrolu nad motokárou, dostal smyk a projel se po trávě. V ten okamžik, v tu vteřinu mi proběhlo hlavou tolik myšlenek a jednou z nich bylo pomyšlení na to, že jsem to dnes zkazil a že se mám za co stydět. Z trávy mi pomohl jeden ochotný traťový komisař, který mně pomohl se obrátit a vytlačit zpět na okruh. Po ukončení jízdy a vrácení se zpět do „pit lane“ na mé táta nebyl nijak výrazně naštvaný. Moc dobře mu bylo jasné, že jsem ty žluté vlajky v úvodní sekci okruhu způsobil já. Nebyl jsem ale jediným závodníkem, který měl zájem o práci týkající se sekání trávy. To jsem se dozvěděl po první školící lekci v druhé tréninkové jízdě. Byl jsem malinko opatrnější. Přesto jsem se stále snažil a nevzdával se. Soustředil jsem se na jízdu a vlajkovou signalizaci. Celý den mi vrtalo hlavou, co dělám špatně, na konci rovinek jsem výrazně ztrácel i když nájezdy nebyly vůbec špatné. Na konci dne jsme naše trápení probrali s panem Kališem, jakmile hnul se šroubem nastavení bohatosti směsi, měl hned jasno. „Máte to bohatý“ řekl. Díky tomu motor nedosahoval na konci rovinek dostatečných otáček. Byli jsme při nastavování bohatosti příliš opatrní. Po doladění se mnou zajížděné časy zlepšily zhruba o vteřinu. Tímto zjištěním pro nás první tréninkový den skončil.
Pondělní trénink
Na trať jsme se vrátili hned v pondělí, jelikož byl ve Vysokém Mýtě vyhlášen tréninkový týden před závody, do kterých zbývali 4 dny. Po svižném vstání z postele a každodenní rychlé snídani jsme vyrazili na okruh. Okruh byl velice mokrý, stála na něm voda a vyskytovaly se tam veliké louže. Naložení motokáry netrvalo dlouho, takže jsme měli na okruhu dost času k namazání ložisek a řetězu, který se v našem případě na rozdíl od ložisek maže po každé jízdě.
Většina jezdců trať po víkendu opustila, navíc se nedalo mluvit o pěkném dnu z hlediska počasí, proto zde bylo jen málo motokár, které by dnes měli zájem o trénink, což znamenalo, že tady nebyl zavedený žádný režim, který by rozděloval různé motokárové kategorie zvlášť do jednotlivých jízd. Pouze se stanovilo pravidlo, že se budou střídat v jízdách malé a velké motokáry( příklad: Easykart 60/ Easykart 100).
Když přišel čas si jízdu na velmi mokrých a kluzkých podmínkách, při kterých se v závodech nejvíce chybuje vyzkoušet, návlekl jsem si svou milovanou tmavě zelenou kombinézu se svítivě žlutými proužky po stranách a vydal se s tátou tlačit motokáru od dodávky k předstartovnímu roštu. Opatrně jsem ji s tátou položil na jednu ze startovních pozic a oblékl si zbytek potřebného závodního vybavení. Chvilku přede mnou se podmínky trati vydal ochutnat talentovaný a úspěšný závodník Petr Mikeš. Potom, co jsem slyšel Petra, jak projíždí se svou motokárou kategorie Mini 60 vrchní sekci závodního okruhu, vyjel jsem na trať. V průběhu mého zahřívacího kola jsem mu přespustil pozici, abych mu nebránil v plynulé jízdě. Dařilo se mi ho držet po celou dobu naší jízdy. Když jsem se před něho dostal, pustil jsem ho na cílové rovince zpět dopředu. O pár zatáček později na zadní rovince mě pozici přenechal zase Petr, z čeho jsem poznal, že je velice férový a přátelský. Až do konce jízdy jsme si navzájem střídali tímto způsobem pozice a společně jsme spolu „závodili“. Když naše jízda skončila, odtlačil jsem s tátou Easynu zpět k naší dodávce. Jelikož ještě mírně pršelo, přikryl jsem ji plachtou, aby nebyla zbytečně mokrá. Potom jsme se stavili do místního „bistra“ si dát něco k jídlu a pití. Já jsem si objednal malinovou limonádu a táta birell pomelo & grep. Naopak můj děda si narozdíl od nás dvou dal i něco k jídlu.
O chvilku později klaply v bistru dveře a dovnitř vešel Petr. Tento zkušený závodník si sem šel dát něco k jídlu.
Sedli jsme si spolu ke stolu a bavili se o jízdě. Sdělil mi, jak dlouho jezdí a jaké má za sebou úspěchy.
Už se nějakou dobu účastní mistrovství české republiky v kartingu a velice se mu daří. Je to šikovný, rychlý a ohleduplný závodník, což jsem si ověřil v našich jízdách. Trať na mokru zvládal oproti mě perfektně a také se s ním dalo skvělé zazávodit, což mi dodalo určitě nějaké zkušenosti do budoucna.
Zbytek času mi ukazoval zajímavá videa na YouTubu, která jsme spolu sledovali až do doby další jízdy. V následující jízdě už byla trať mnohem sušší a já měl co dělat, abych se za Petrovým Mini 60 udržel. Přesto to ale byla super jízda od začátku až do konce. I přesto, že jsme nezávodili mi táta říkal, že to byla pěkná podívaná i z venku, s čímž určitě souhlasím. Společně jsme absolvovali ještě jednu tréninkovou jízdu, v níž jsem ale Petra ani neviděl, jelikož ten se svým rychlým miníkem uháněl svižným tempem kupředu. Na konci dne jsem se šel s Petrem rozloučit a trochu jsem zalitoval, že každý jezdíme v jiné kategorii, a proto se nepotkáme na trati při ostrých závodech.
Páteční ježdění a běhání s motokárou
Pátek byl den plný pohody a klidného trénování. Jelikož to byl poslední tréninkový den před závody, kterého jsem se mohl zúčastnit, tak jsem se na jízdu do nejmenších detailů soustředil a sbíral poslední důležité zkušenosti před tím, než časy zaznamenané po protnutí cílové čáry budou na „ostro“ počítány.
Autodrom ve Vysokém Mýtě se dělí na pomyslné dvě části, z nichž se motokárové závody odehrávaly na místě, jež se nachází blíže ke městu. Většina druhé části sloužila k zaparkování aut, karavanů, vleků a také k postavení potřebných stanů a přístřešků. Týmy, které měly zarezervovaná místa k parkování, se nacházely blíže k okruhu, ale my kteří žádnou rezervaci neměli, jsme museli s motokárou od dodávky chodit dost velkou dálku k okruhu a to minimálně vždy, když se konala naše jízda. I když se mi v tento den dařilo zajíždět v jízdách celkem dobré časy, nebyl jsem spokojen, stále tomu něco chybělo. Na z mé kategorie nejrychlejšího Patrika Mahďáka jsem na suché trati ztrácel necelé dvě vteřiny na kolo, s čímž jsem se nehodlal smířit. Na velmi mokré trati jsem ovšem na vedení ztrácel pouze cca jednu vteřinu. Vůbec jsme to s tátou v tu chvíli nemohli pochopit.
Na asi poslední dvě jízdy se na mě přišel podívat můj spolužák a kamarád Jáchym. Ve škole jsem mu toto dopoledne o kartingu krátce vyprávěl a „pozval ho“ na dnešní odpolední trénink. Jáchym nakonec dorazil. Podíval se i k naší dodávce, kde jsem ho seznámil s mou motokárou Easy 60 a trochu jsem mu ukázal okruh a sdělil mu mé aktuální výsledky z předešlých jízd.
Jáchym si mou závěrečnou jízdu z vnějšího pohledu užíval, za což jsem byl rád, zato já se ale pořád trápil s myšlenkou týkající se mé ztráty na vedoucí jezdce.
Po odchodu Jáchyma domů jsme už jenom absolvovali administrativní a technickou přejímku a finální tréninkový den pro nás skončil.
Sobotní zvraty a náhlá překvapení
V sobotu dopoledne byl autodrom už úplně plný závodníků, mechaniků a dalších, kteří se bedlivě připravovali na dnešní první oficiální jízdy. Mezi ně jsme zapadali i my.
Našli jsme si místo k zaparkování u dodávky, jež patří závodníkovi Patriku Syrovátkovi, který také začínal, ale v kategorii Easykart 100. Patrik se svým tátou kupovali svou motokáru ve stejné době jako my, tudíž se už nějakou dobu známe. Po vystoupení z auta jsme vytáhli motokáru ven, aby bylo možné ji připravit na dnešní úvodní jízdu. Obstarali jsme důležité namazání řetězu, zkontrolovali jsme tlaky v pneumatikách a dolili jsme benzín. Do naší jízdy teď zbývala zhruba půl hodina. Šli jsme si tedy na chvíli popovídat k Patrikovi a jeho tátovi o tom, jak se jim dosud daří a jak jsou spokojení s motokárou.
Když už zbývalo pouhých patnáct minut do startu posledního neoficiálního tréninku mistrovství české republiky ve Vysokém Mýtě, začal jsem se rychle oblékat do závodní kombinézy a také jsem si vyměnil boty za závodní. To vše na příkaz táty, jenž se už chystal vyrazit. Protože jsme zjistili, že je trať dost mokrá, tak jsem si na sebe vzal ještě nově pořízenou speciální pláštěnku, abych po konci jízdy nebyl výrazně promoklý. Táta mezitím přezouval motokáru na naše nové pneumatiky do mokrých podmínek. Při opět dlouhé cestě k předstartovnímu roštu jsem si nasadil helmu s kuklou, rukavice a na krk si posadil nákrčník a už scházel pouze žeberník, který jsem si navlékl na ramena ke konci cesty. Na místě, kam jsme konečně došli, se nacházelo několik motokár. Já jsem s tátou sundal motokáru z vozíku někde ke konci roštu. Traťový komisař o chvíli později mávl zelenou vlajkou a já se všemi ostatními jezdci jsme vyrazili kupředu na cílovou rovinku. V prvním kole jsem cítil, jak je motokára nedotáčivá a jak podkluzuje na zadní části po vozovce. Druhým kolem se to však změnilo, mokré pneumatiky se dostatečně ohřály a Easyna měla dostatek gripu. I když bylo velmi obtížné v těchto podmínkách sledovat vlajkovou signalizaci a vyhýbat se roztočeným jezdcům, stejně beru tuto zajímavou jízdu jako pěkný zážitek. Takto jsme ještě obkroužili okolo pěti kol, které se z mé strany obešly bez roztočení a jiných chyb. Dále jsme v posledním klidovém dojezdovém kole zamířili do pit lane, kde na mě už čekal spokojený táta s dědou. V aplikaci Speedhive jsem si všiml, že za tuto pouze tréninkovou jízdu držím třetí místo.
I když se jednalo pouze o trénink, stejně jsem byl moc rád, že jsem se takto umístil.
V ten moment na mě však dopadla opět myšlenka, proč nejsem takto rychlý i na suchu, při kterém se výrazně propadám. „Zřejmě neumím na suchu jezdit,“ řekl jsem si vduchu. Motokáru jsme přivezli na vozíku zpět k dodávce, schovali ji dovnitř a šli zpátky si dát něco k pití do bistra.
Potom, co jsme se vrátili k našemu malému zázemí, tak jsme měli na programu další jízdu- oficiální trénink, který se od toho předchozího neoficiálního tréninku liší v tom, že do něho už nesmí vstoupit jezdci, kteří nejsou součástí závodů. Motokáru jsem tedy pomohl tátovi zase vyložit, abychom mohli namazat řetěz a začít ji ohřívat. Jelikož byl okruh stále mírně zvlhlý, pokračovali jsme na vyfasované mokré sadě pneumatik.
Když už bylo nutné vyrazit k závodní trati, rychle jsem se převlékl do všeho potřebného vybavení a mohlo se jít.
Na roštu nás už podruhé přivítalo mnoho motokár a závodníků. Potom, co jsem se posadil do svého závodního stroje, všiml jsem si motokáry stojící po mém levém boku, na níž byly nazuté opotřebované mokré pneumatiky, které jsem poznal podle chybějících „vlasů“ na jejich jízdní ploše. Na trati jsem však na tento objev nemyslel a věnoval se jízdě. Trať mi přišla až moc suchá na mokré pneumatiky, přesto je všichni museli na svou „mašinu“ nasadit, jelikož o tom jestli se jízda pojede na mokrých nebo suchých pneumatikách rozhoduje v naší kategorii ředitel závodu.
Celou dobu, co jsem takto jezdil na skoro suché trati s novými mokrými pneumatikami, tak jsem se výrazně trápil, protože ty se vydatně přehřívaly a opotřebovávaly.
Mně ovšem nezbývalo nic jiného, než na takové kombinaci trati s okruhem trénovat.
Po konci oficiálního tréninku a posledního tréninku vůbec jsem tátovi sdělil, jak obtížná byla jízda při těchto podmínkách. V aplikaci jsem si své osobní trápení potvrdil. Můj nejrychlejší čas se pohyboval ke konci tabulky, což mě vůbec nepřekvapovalo. Také mi přišla škoda nasadit čerstvé mokré pneumatiky. O těch jsme se zhruba o dva měsíce později dozvěděli velmi důležitou informaci – v pravidlech není psaná nutnost nasadit novou přidělenou sadu pneumatik do oficiálního tréninku. My jsme tak zbytečně přišli naší nezkušeností o novou sadu čerstvých mokrých pneumatik.
Po obědě táta na meteorologické radaru zjistil, že se blíží déšť a já se tak radoval, že bych mohl být konkurence schopný s šancí bojovat o přední příčky v blížícím se měřeném tréninku, jenž určí pořadí startu závodníků do po něm následující rozjížďky.
K okruhu jsme dorazili brzy, abychom měli rezervu, kdyby bylo potřeba ještě něco poladit na motokáře. I když temná mračna vysedávala nad okruhem, pořád nespadla ani kapka. Nejprve jsme prošli technickou kontrolou, při níž se zjišťuje stav motokáry, jestli máme nasazené už správné vyfasované mokré pneumatiky a dobře nastavený přední nárazník, který při kontaktu s jinou motokárou spadne a vláčí se po zemi. Tím ředitelství závodu dobře „detekuje“ náraz a udělí danému závodníkovi 5 sekundovou penalizaci. Pak jsme ihned mířili na předstartovní rošt. „Pořád neprší,“ připomněl jsem tátovi.
Táta mi poradil, abych se pokusil zajet co nejlepší časy v prvních kolech, kdyby náhodou později začalo pršet.
„To by už šance na zlepšení nebyla,“ dokončil větu. Protože podmínky trati byly totožné jako v předchozí jízdě, věděl jsem, že to nebude vůbec jednoduché. Tlaky v pneumatikách jsme ponechali vysoké a to 1,7 atmosféry. Před úplným začátkem měřeného tréninku jsem stále doufal v možný příchod deště. To se mi však nevyplnilo a já musel překonat těžké podmínky trati. Po dobu asi 3-4 kol jsem se snažil zajet rychlá kola, v nichž jsem pokaždé narazil na pomalu jedoucí jezdce, kteří se připravovali na svůj pokus. Zbyla mně tedy pouze dvě kola, ve kterých jsem měl potenciál zajet pěkný čas. Po blesku rychle uplynulém měřeném tréninku jsem se zklamaně táty zeptal na svou startovní pozici. Oznámil mi, že jsem se znovu umístil ke konci závodního pole, což jsem vzhledem k okolnostem chápal. Déšť, který jsem si moc přál, přišel o pár minut později, a to když jsme se vraceli zpátky k naší dodávce. „Kdyby ten déšť přišel dřív,“ litoval jsem. Když jsme došli, uklidili jsme motokáru zase dovnitř a sami se také schovali před deštěm pod střechu bílé dodávky. Zde jsme odpočívali a vyčkávali na 1. finálovou jízdu.
V průběhu silného deště nám přišlo oznámení od ředitele závodu, který kvůli neodtékajícímu kanálu umístěném na okruhu odložil 1. rozjížďky na pozdější termín. Muselo se tedy počkat zhruba hodinu, než se závada opraví a veliká louže z trati odteče. Když už přestalo výrazně pršet, rozhodli jsme se s tátou připravit motokáru. Jízda se měla konat zhruba za 30-45 min, tak jsme začali dopředu zahřívat motor. Raději jsme preventivně dovážili Easynu benzínem, abychom z důvodu nízké váhy motokáry s jezdcem nebyli diskvalifikováni. Do první finálové jízdy zbývalo pouhých 20 minut a my měli všechno důležité obstarané. Už scházelo, abych se pouze převlékl do závodního, nasadil si pláštěnku a mohlo se vyrazit.
V dobu kdy jsme procházeli známou kontrolou motokáry, jsem pozoroval kategorii baby 60. V poslední zatáčce jsem si všímal pár roztočených jezdců. Také jsem sledoval velmi mokrou trať, na níž stály rozlehlé louže. Rád jezdím na mokré trati, ale už od pohledu na okruh jsem věděl, že to bude výzva a velmi obtížné závodění. Po asi čtvrthodinovém čekání jsme se nacházeli v prvním zahřívacím kole. Pak následovalo kolo formovací, v němž jsme se v těchto složitých podmínkách řadili a připravovali na letmý start. Při nájezdu na cílovou rovinku jsme všichni netrpělivě čekali na zhasnutí červených světel umístěných nad okruhem.
Vychytat moment zhasnutí pěti svítících žárovek se mi povedlo a já na startu získal čtyři pozice a posunul se na 7. místo. Objet každé kolo této trati bylo velmi obtížné díky špatné viditelnosti. Jediným místem, kde jsem dobře viděl byla první zatáčka, ve které motokára přede mnou každým kolem výrazně zpomalila a kapky na mém hledí přestaly na chvilku běhat sem-tam. V druhé polovině závodu jsem se snažil předjet závodníka jedoucího přede mnou. Až do konce rozjížďky jsem se před něho nedostal, protože výjezd na kopec měl brilantní. Zde totiž byla jedna z příležitostí na trati, kde bylo možné předjíždět. Až do protnutí šachovnicové čáry jsem si udržel své na startu získané 7. místo. Když jsem však vystoupil z motokáry a tlačil ji na kontrolní váhu, začali mě strašlivě mrznout promoklé ruce. Ten pocit byl hrozný. Cítil jsem to jakoby mě někdo bodal tisíci noži do mých rukou. Rychle jsem si tedy sundal úplně promočené rukavice, abych svým rukám ulevil od mrazu. Po 10 minutách bolest rukou konečně polevila. V závěrečných výsledcích první rozjížďky jsem se díky penalizaci závodníka přede mnou posunul na pěkné 6. místo, což pro mě byla skvělá zpráva. Získal jsem tak pěknou startovní pozici do nedělní 2. finálové jízdy.
Nedělní velké finále!
Na okruh jsme přijeli opět brzy, a to kolem 8 hodiny ráno, jelikož naše první jízda dne měla termín na půl devátou dopoledne. Během 30 minut jsme tedy svižně připravili, co bylo potřeba. Jedinou změnu představovala nová sada suchých pneumatik, kterou jsme na Warm- up nasadili, abych si vyzkoušel její chování na motokáře. Warm-up je krátký 10 minutový trenink, jenž slouží převážně k přípravě na nedělní závěrečné dvě finální jízdy. Jezdci tak do závodů nastupují nejdříve s krátkou „rozehřívačkou“. Po prvním zahřívacím kole jsem už v první zatáčce cítil, jak nové pneumatiky pěkně drží na trati. Zajímalo mě tedy, jaké je mé aktuální tempo vůči vedoucím jezdcům. Když jsem na trati potkal velmi rychlého a úspěšného závodníka Robina Šikla, pokusil jsem se za ním držet. Pozoroval jsem, jak se mně každým kolem mírně vzdaluje, přesto jsem byl s časy velice spokojený. Díky této úvodní jízdě se nám do hlavy tak dostala další důležitá informace. Konečně jsem dostal odpověď na tu nepochopitelnou otázku týkající se mé rychlosti na suché trati. Nová čerstvá sada pneumatik je odpovědí. Tyto pneumatiky mně dodaly zhruba o vteřinu rychlejší časy, než jsem zajížděl na původních opotřebovaných „gumách.“ V celkových výsledcích jsem za tuto jízdu při suchých podmínkách vlastnil třetí místo.
Byl jsem opravdu nadšený, ba dokonce jsem se radoval z tohoto malého překvapení. Warm-up byl pro nás tedy dobrou jízdou a také menší přípravou na následující 2. rozjížďku.
Když už zase nastala chvíle se snažit bojovat o každou pozici, myslel jsem na novou čerstvě obutou sadu suchých pneumatik na mé motokáře, jelikož ta by mohla být klíčem k zisku dalších pozic.
Vzpomněl jsem si, jaké jsem měl dobré tempo a do doby startu 2. finálové jízdy jsem se tímto způsobem motivoval.
Po následujícím startu jsem se nikam výš neposunul, ani žádnou pozici neztratil.
O pár kol později mě však závodník rychlý jako blesk- Colin Bártík předjel do první zatáčky a já ztratil jednu pozici. Pořád jsem se ale nevzdával a moc dobře jsem věděl, že stále někdo může udělat chybu, které bych mohl využít. Dvě kola před koncem se tak stalo. Jeden ze závodníků ztratil kontrolu nad svým strojem, roztočil se a já se posunul zpět na 6. pozici. Poslední kolo jsem už dojížděl s pocitem spokojenosti a byl jsem rád, že si svou startovní pozici udržím. V zatáčce pod kopcem dokonce další z jezdců vyjel z trati a já tak vydělal další pozici a vyšplhal se žebříčkem pozic na 5. místo. Do cíle jsem dojel šťastný a plný spokojenosti. Na závěr jsem se připravoval na superfinále, do kterého jsem si vybudoval pěknou startovní pozici.
Po příchodu na předstartovní rošt jsme se dozvěděli malinko nečekanou informaci, s níž jsme díky naší nevědomosti předem nepočítali. Bylo nám řečeno, že má startovní pozici pro superfinále nebude 5. pozice, ale jednalo se o 7. příčku, kterou jsem obdržel díky nepovedenému měřenému tréninku.
I když mě toto menší oznámení překvapilo a také trošku šokovalo, nepřestával jsem se soustředit a koncentrovat na superfinále. Mělo začít už za pár minut a my položili Easynu na místo vyznačené číslem sedm. Táta už pouze zkontroloval tlaky pneumatik a popřál mi mnoho štěstí.
Chvilku na to jsme se už opět a ten den naposled nacházeli na trati. V malé rychlosti na cílové rovince jsem čekal na zhasnutí pěti červených světel. Bohužel se mi nepovedlo vychytat přesný moment, kdy jsem se měl nejlépe rozjed, a tak jsem se následně propadl o 3 místa dozadu. Pohyboval jsem se na 10. místě a snažil se držet jezdců přede mnou. V jednom kole po výjezdu z první zatáčky se mi do nadcházející levotočivé zatáčky povedlo předjet jednoho jezdce. I když se mě poté v dalších kolech snažil předjet, povedlo se mi pozici uhájit. Po projetí cílem jsem nebyl zcela spokojený z 9. místa, měl špatnou náladu z toho, že jsem nezlepšil svou startovní pozici a ani ji nedokázal udržet. Nakonec jsem se dozvěděl, že jsem skončil osmý po penalizaci závodníka přede mnou. Celý závodní víkend jsme tedy nakonec museli s tátou přeci jenom zhodnotit skvěle.
Zábava a adrenalin, který jsem si užil, byl neskutečný. Také jsem získal první důležité zkušenosti ze závodů Czech kart open, díky kterým se můžu v tomto motorsportu zdokonalovat.