V průběhu měsíce pro mě táta hledal každou možnou chvíli, kdy znovu do motokáry usednout. Díky tomu jsem v dalších jízdách s motokárou Easykart 60 mohl být sebevědomější, jelikož jsem si „šedesátku“ vyzkoušel a přečetl si její chování na trati. Při každém tréninku nám se všemi přípravami pomáhal můj děda, který se na mě chodil dívat a sledoval, jak se mi daří. S každým dalším tréninkem „šly“ moje časy výrazně dolů. Postupně jsem z času 1:05 na kolo zrychlil na 56,60 s. Potom se mé časy držely okolo podobných hodnot a ustálily se na 56,50 s na kolo. Při tréninku jsem udělal samozřejmě také pár chyb 
. Například jsem se roztočil, dostal větší smyk, anebo jsem pouze netrefil apex(vrchol) zatáčky. V průběhu jedné z našich jízd, jež sloužila převážně k seznámení s motokárou a také k tréninku na závody, kterých se mám v plánu na začátku jara zúčastnit, mi najednou začal pomalu zhasínat motor, který nakonec úplně přestal běžet. Nějakou dobu nám s tátou trvalo vyzkoumat, co je závadou, ale později jsme na to přišli, za což jsem tátovi mnohokrát vděčný.Na trénink jsme byli řádně vybaveni, svíčka byla totiž jediným náhradním dílem, jenž jsme měli ten den na okruhu k dispozici Mohli jsme tak naštěstí pokračovat v důležité přípravné jízdě.
Když už jsem tedy měl na závodním okruhu ve Vysokém Mýtě najeto s šedesáti kubíkovým strojem několik kilometrů, rozhodli jsme se s tátou pozvat na trať Frantu s Vojtou a zkusit tak poměřit síly motokár Easy 60 a Honda 390. Potom, co jsme uslyšeli ty silné motorové sekačky jezdit na trati, dolili jsem s tátou zbytek benzínu smíchaného s olejem od značky Easykart z našeho desetilitrového kanistru a okamžitě jsem vyrazil na okruh. Franta s Vojtou byli se svými Hondami 390 hodně daleko a já je potřeboval rychle dojet. Po chvíli už začali výrazně zpomalovat, abychom se sjeli dohromady, takže jsem se za druhého Vojtu mohl v pohodě zařadit. Franta tedy naší tří člennou skupinku motokár vedl a já se k němu chtěl dostat blíž. O chvíli později mě pustil před sebe, a tak jsem na cílovou rovinku mohl najíždět první. Pořadí zůstalo přes první zatáčku stejné a já stále vedl. Na konci zadní rovinky, kde se vyjíždí na kopec, mě Franta ovšem začal vydatně dojíždět, až mě nakonec vnitřkem zatáčky předjel. Jelikož ale do zatáčky vjel moc rychle, mohl jsem ho tak předjet do táhlé pravotočivé zatáčky, jež se nachází po sjezdu z kopce dolů. Na výjezdu z ní jsme jeli kolo na kolo až do následující prudké zatáčky, v níž se mi ho povedlo obkroužit vnější jízdní stopou a získat nad ním, zpět svou první pozici na trati. Druhým kolem jsem opět sledoval, jak se ke mně Franta neuvěřitelnou rychlostí přibližuje. Tentokrát mě ale s přehledem předjel a já k tomu ještě o pár zatáček později udělal chybu, díky ní se přede mě dostal i Vojta. Potom už jsme dojeli společnou jízdu a mně nezbývalo nic jiného, než rychlejším soupeřům pogratulovat ke skvělému výkonu, který ten den předvedli. Mrzelo mě, že jsem je v těchto minizávodech nedokázal za svými zády udržet déle, ale věděl jsem, že to byla má první jízda s nimi, kde jsem „závodil“ se svým novým strojem. Zároveň jim jsem za tuto přípravu na závody velice vděčný.
Poslední trénink jsem absolvoval o 2 šíleně dlouhé dny později ve středu. Bylo odpoledne a svítilo slunce, které mi projížďku svým úsměvem zpříjemňovalo.
Pocitově jsem se tak cítil mnohem víc energický a nabuzený. Po bývalé akci zde byli na kraji okruhu umístěny traktorové pneumatiky, kvůli kterým jsem své tempo musel pro jistotu, že v nich neskončím, omezit. Zatáčky jsem raději projížděl s přehledem, bez riskantních pokusů a manévru a jízdu jsem si v to středeční odpoledne spíš užíval, než abych se snažil lámat své osobní časové rekordy. Několikrát mi za jízdy upadl kryt od řetězu ( nacvakávací matice dosloužili ), který se musel pokaždé najít, sebrat a nakonec zpět namontovat. Potom už jsme v kanistru neměli žádný benzín na doplnění ,a tak jsme museli náš závěrečný trénink ukončit a těšit se na naše první blížící se závody.