O dva týdny později už jsem to v půjčovně tak jednoduché neměl. Na trati jsme byli čtyři: můj táta, já a oba dva velmi rychlý kluci z půjčovny. Táta sváděl souboje o pozici s Vojtou a já se zase pral o pozici s Františkem. Jak těžký to měl táta nevím, ale já se s Františkem pral o pozici v každé zatáčce, každým kolem. Jelikož jsem lehčí, tak mým klíčovým místem k úniku byla rovinka. Zato František váží zhruba dvojnásobek mé váhy a mohl mě tak díky většímu zatížení na zadní nápravě motokáry ohrožovat v zatáčkách. Jednou jsem v poslední zatáčce udělal chybu a jelikož po ní následuje rovinka, přišel jsem o pozici. V tu chvíli jsem byl trochu naštvaný, a tak jsem se ji snažil získat zpět. To se mi nakonec povedlo na rovince, kde podle mého odhadu mohla být má rychlost zhruba o 4 km/h větší. Protože jsem už nechtěl být Františkem předjetý, musel jsem se pokusit nechybovat a hlavně jet rychle. To se mi dařilo, ale přesto se mě František držel jak klíště. Už jsem si ale dával pozor, aby mě nepředjel. Po ukončení této pro mě až šílené jízdy jsem se běžel podívat na časy. „Ty jo, to není možný, yess,“ radoval jsem se. Na papíře jsem měl vytištěný nový traťový rekord. Poražení svého vlastního rekordu mě mile potěšilo, ale v okamžik, kdy jsem se podíval na časy, které zajel František, tak jsem si uvědomil, že dnešek byl pro mě velikým štěstím. Na svém papíře měl vytištěné kolo v čase 31,81 s, což byl čas pouze o tři setiny sekundy pomalejší, než můj po dnešku nově zajetý traťový rekord. Bylo to o fous, chybělo málo a novým rekordmanem byl František.