Závody Třinec 30.8. – 1.9.2024

Matěj Hašek

Třinecké závodění

      Další a pro nás tuto závodní sezónu plnou skvělých i nepříjemných okamžiků poslední závod tohoto roku se konal na Steel ringu v Třinci. Jelikož jsme na Steel ringu už podnikli menší přípravu na začátku července, rozhodli jsme se zde i závodit.
Byl to můj poslední závod s motokárou Easykart 60, proto jsem si řekl, že by to zde chtělo pěkně umístění a završení tak mé první sezóny v kartingu.
       Z posledního tréninku v Třinci jsem měl velice příjemný pocit, ovšem pro závody Czech kart open( MČR ) se jede jiná verze trati než při našem tréninku, který se konal 4.7. 2024. Forma trati určená pro ročník 2024 Czech kart open byla více rovinatá a umožňovala tak více možností k předjíždění.
 

Sobotní začátek 

       Na okruh jsme dorazili v pohodě okolo 7. hodiny ranní. Většina týmů, mechaniků a závodníků zde byla už od začátku zdejších tréninkových dnů, které se konaly zhruba týden před závody. Naši dodávku značky Hyundai jsme prozatimně zaparkovali podél kovového plotu dělícího asfaltovou cestu od pedoku. Po zastavení šel táta ihned schánět místo v pedoku na trvalé usídlení naší dodávky a motokáry tiše čekající ve vozíku, který byl „vybaven“ stěnami a modrou plachtou proti dešti, aby nám závodní stroj v případě deště zbytečně nezmokl. Protože jsem měl dost času, než se tátovi podařilo vyhledat nějaké místo ke konečnému zaparkování, tak jsem se mezitím převlékl do kombinézy, závodních bot atd… . První zahajovací jízda mé kategorie se konala krátce po 8. hodině ráno. Času už nezbývalo mnoho, a tak byla má příprava docela prospěšná.
       Když už jsme konečně sehnali místo, kde se usídlit, začali jsme s vyložením motokáry, abychom ji mohli přichystat na blížící se neoficiální trénink. Naše dodávka stála u rohu pedoku přímo vedle plotu a za ní se nacházel karavan patřící jednomu z několika týmů. Vozík jsme přemístili před dodávku a zbylé místo, které jsme mohli využít, bylo tak akorát na dvě židličky a malý manipulační vozík s motokárou. Všude kolem nás se jinak nacházela spousta menších kamionů, dodávek a aut. S místem jsme si však vystačili a byli jsme rádi, že se vůbec nějaké vyskytlo. 
     Ve chvíli kdy jsme dokončili administrativní přejímku, ve které se každý jezdec přihlašuje do závodů, byl už nejvyšší čas zaběhnout pro motokáru, vzít si helmu a připravit se na začátek neoficiálního tréninku. Potom, co jsem se posadil do Easyny, všiml jsem si velkého množství závodníků. V naší kategorii se v Třinci pro tento rok rozhodlo závodit 26 jezdců, což je číslo o 9 větší než ve Vysokém Mýtě s účastí pouze 17 závodníků. O několik minut později jsme se všichni jako stádo umečených ovcí rozjeli na trať. První pocity po úvodním kole na mě působily celkem dobře. V dalších kolech jsem trať už měl trochu více prozkoumanou a mohl jsem si tedy dovolit mírně zrychlit. Po ukončení tréninku jsem se dozvěděl, že jsem obdržel 11. místo se ztrátou 1,5 sekundy za prvním Patrikem Mahďákem. V jízdě jsem neprovedl nějaké výrazné chyby, ale i tak jsem si byl moc dobře vědom, že se dalo na spoustě místech zrychlit. Zatáčky jsem například projížděl často smykem, a to je jedním z důvodů mé ztráty. S tátou jsme si po dojetí všimli, že je volno na technické prohlídce motokáry, kterou je nutné absolvovat před každým vstupem do oficiálního tréninku. Po naložení Easyny na vozík jsme se tedy technické kontroly účastnili a měli tak důležitý úkol za sebou. Pak už jsme pouze odpočivali a připravovali Easynu na oficiální trénink, který je poslední možností k tréninku.
     Na příští jízdu jsme raději do vozíku pod motokáru vložili po domácku vyrobené startování, jelikož táta zjistil, že speciální ozubené kolo sloužící k nastartování motokáry už dobře nefunguje. Bylo z většiny celé ploché a nezbývaly na něm skoro žádné „zuby.“ Na výměnu v tu chvíli nebyl dostatek času, takže jsme s menší opravou museli počkat až na obědovou přestávku. Po krátkém zkontrolování motokáry vypadalo vše dobře a mohli jsme tak opět začít tlačit motokáru blíže ke Steel ringu. Šedesátku jsme položili až na konec hustého vláčku čekajících devítikoňových strojů. V tu dobu, kdy traťový maršál zamával zelenou vlajkou, dal tím tak svolení k vyjetí na okruh. V tu vteřinu začal táta pomocí startování roztáčet motor. Jenže se nic nedělo. Otáčky se pohybovaly stále okolo dvou a půl tisíce za minutu a naše motokára nechtěla startovat. Tímto způsobem jsme se snažili naši dvacet dvojku probudit zhruba 2 minuty. Ovšem největší okamžik vzteku a legrace zároveň přišel o asi 20 sekund později. Všiml jsem si, že jsme s tátou nepřepnuli vypínač umístěný pod štítem motokáry, čímž šance na nastartování byla rázem nulová. Hned jsem ji poté zapnul a bez váhání stiskl zelené tlačítko, čímž jsem šedesátku konečně probral z hlubokého spánku. Tou časově náročnou operací jsem přišel o 2 kola jízdy, což se v případě tréninku nedá považovat za nějakou závažnou ztrátu. Na závodní dráze jsem odjel asi 3 kola a potom jsem si všiml, že motor začínal z neznámých důvodů vynechávat a otáčky motoru se na některých místech pohybovaly okolo 9000 místo 14 000 za minutu. Zbytek kola jsem tedy musel pomalým tempem dokončit a následně zajet do pit lane, kde zastavit na vymezeném místě pro opravy. “ Vůbec to nejede,“ oznámil jsem tátovi, který už přibíhal ke mně. Chvíli váhal, čím to může být, ale o chvilku později na to přišel.
Chyba byla v utažení karburátoru, kde na jednom místě chyběla matka, která kvůli špatnému připevnění upadla a karburátor se povolil. Zato druhá matice na svém místě vydržela a zplynovač tak naštěstí nezůstal na asfaltové vozovce. Náhradní „matku“ jsme však tenkrát neměli a potřebovali jsme otestovat, jestli otáčky motoru dosahují hodnot, které jsou optimální. Táta tedy provizorně dotáhl jedinou matici, která se tam nacházela a já mohl vyrazit. Po dojetí mně táta položil otázku ohledně výkonu a kolik otáček za minutu motor točil. “ Jo, jelo to dobře. Točilo to skoro 14 000.“ I když jsme z technických důvodů ukončili poslední trénink dne předčasně, dozvěděli jsme se, že motor dosahoval otáček správných hodnot. 
 

V průběhu obědové přestávky přišel tedy čas na výměnu předem zmiňovaného ozubeného kola. Bylo velmi důležité ho nahradit za nové, a to z důvodu, aby motokára při startu rozjížďky či tréninku ladně nastartovala a my se tak nemuseli obávat, že o jízdu přijdeme.

         Táta začal motokáru rozebírat brzy, takže jsme měli asi hodinu na opravu. Těsně před začátkem tohoto pro nás složitého procesu zašel táta pro radu za panem Kališem, který  tátovi vypůjčil speciální „náčiní“, díky kterému dokázal „startovací kolo“ odmontovat z našeho stroje. Ze začátku jsme si mysleli, že to bude rychlá oprava, ale po hodině obtížné práce jsme teprve začali nasazovat nové kolo na místo starého. Když už byla nakonec výměna dokončena, vyzkoušeli jsme, co se po změně dílu zubatokulatého tvaru změnilo. Asi vteřinu potom, co jsem stiskl zelené tlačítko k nastartování Easyny motor „chytl“ a my zjistili, že se oprava skutečně vyplatila. Běžná doba probouzení naší motokáry trvala totiž běžně 2-3 sekundy a s úplně holým startovacím kolem v podstatě vůbec nechtěla vstávat. 
       Jelikož se v tomto relativně novém areálu Steel ringu nachází pěkná moderní restaurace, rozhodli jsme se ji pochopitelně využít a po dopoledni plném ježdění, povoleného karburátoru a oprav se také naobědvat a odpočinout si.
 
Drobnou opravou motokáry a velmi chutným obědem však den ještě neskončil. To nejdůležitější přicházelo teprve v okamžik, kdy jsme se začali připravovat na měřený trénink, který byl úvodem pro závodní odpoledne. Táta vyměnil staré pneumatiky za zbrusu nové, které jsme na místě vyzvedli. Měl jsem tak zajištěno spoustu gripu potřebného do zatáček. Dále táta jako vždycky před každou dílčí jízdou namazal řetěz a ložiska. Pak už nezbývalo nic jiného, než abych se převlékl do mé zelené kombinézy a bílé helmy a mohlo se jít.
Po příchodu k okruhu jsme začali ohřívat Easynu. Táta na chvíli podržel pedál naplno, aby jsme se ujistili, že motor dosahuje správných otáček. Vypadalo to dobře, nemuseli jsme tedy mít obavy ohledně výkonu motoru. O pár minut později už jsme se všichni na trati snažili připravovat a ohřívat své nové pneumatiky na úvodní kvalifikační kola. Jednalo se o trochu složitější proces přípravy, než v každém běžném zahřívacím kole. Na povrchu čerstvých pneumatik se totiž nachází tvrdá „slupka“, kterou je nutné ohoblovat o vozovku co nejrychleji, aby guma vyvíjela dostatek gripu. Potom, co jsem se té nepříjemné slupky zbavil, mohl jsem rozjet své první rychlé kolo…. Avšak ne tak docela! „Ach jo, to snad není pravda. Co s tím motorem zas je??“ Hned na cílové rovince jsem cítil, že otáčky motoru nedosahují toho, co potřebuji. Moje Alfano, displej na volantu mé motokáry, mi to potvrdil. Přes 12,5 tisíce otáček za minutu motor nešel.
Zkrátka jsem si připadal jako v kočárku taženým zlou čarodějnicí. I v tu temnou chvíli jsem si ale musel moc dobře uvědomit, že i výsledek se slabším strojem závisí pouze na mně. Dělal jsem tedy, co jsem v tu chvíli dokázal. Po kontrolním zvážení, jsem ihned zklamaný přišel k tátovi a s ním se bavícím panem Kališem.
Oznámil jsem jim, že to nejelo, jak by správně mělo. Do toho mi táta sdělil, že jsem se kvalifikoval na 19. místě se ztrátou 2,7 sekundy na bleskurychlého prvního Patrika Mahďáka. Pochopitelně jsem věděl, že s motokárou během měřeného tréninku něco bylo, ale i tak jsem si vyčítal, že jsem zbytečně podlehl situaci a v zatáčkách často chyboval. Protože jsme po celou dobu strávenou přemýšlení v pedoku o tom, co se s motokárou stalo, na nic nepřišli, rozhodli jsme se zajít pro radu.  Neporadil nám nikdo jiný než zkušený promotér kategorie Easykart. Nejprve změřil trysku umístěnou v karburátoru. Ta byla dobrá, a tak zkusil zkontrolovat „polohu“ jehly, která nastavuje obohacení směsi paliva. Přišel nato, že směs paliva byla příliš obohacená, a proto motor nedosahoval správných otáček. Za toto velice důležité zjištění jsme byli panu Kališovi moc vděční, jelikož je možné, že bez něho bychom na tuto naší chybu v nastavení nemuseli vůbec přijít, protože v předchozích jízdách se zdálo vše ok. V pauze mezi měřeným tréninkem a 1. finálovou jízdou jsem si uvědomil, že ještě není konec závodního víkendu a já mám o co bojovat a také jsem věděl, že z konce startovního pole si závodění mohu užít nejvíce.
 

Na 1. finálovou jízdu jsem se připravoval s příjemným pocitem, že si zazávodím a trochu se prokoušu polem vpřed. Dále jsem se povzbudil tím, že není zdaleka pořád nic ztraceno, protože se toho na startu, v průběhu závodu i na konci samotné rozjížďky mohlo stát ještě spoustu. Před startem první jízdy závodního režimu, jsme se všichni rovnali na předstartovní rošt, na němž nás od trati dělilo pouhých 50 metrů. Já s tátou jsme společně přemístili motokáru z vozíku a posadili na chlívek vyznačen číslem 19.

Když už jsme všichni seděli nedočkaví v našich mašinách, prohlížel jsem si opticky vzdálenost mě od vedoucích jezdců. Tak daleko to nebylo, avšak počet, hustota či množství závodníků mezi mnou a čelem vypadalo ohromně, ba dokonce nepřekonatelně. Jednalo se o měřítko mezi mnou a prvně startujícím závodníkem, i když moje cíle pro tuto sezónu jsou pochopitelně někde ve středu chumlu. Později jsem se tedy zaměřil na 10. místo, na kterém jsem se na konci víkendu chtěl nacházet. Na přemýšlení ovšem už nezbývalo moc času a já pozoroval traťového komisaře zvedajícího zelenou vlajku. Po jejím rozmávání jsem ihned nastartoval a tiše si pro sebe zopakoval cíl- posunout se co nejvýše. Brzy, už asi po sedmi zatáčkách jsme se začínali řadit do dvou přesně vedle sebe umístěných řad motokár. V poslední zatáčce formovacího kola jsem se okamžitě snažil najít startovací světla. Pár sekund mi to zabralo, ale pak jsem je objevil a s přehledem mohl sledovat, kdy přijde start závodu. Nečekali jsme ani pár sekund a už když jsme projížděli středem cílové rovinky, všechna světla zhasla a závod byl odstartován. První start víkendu z mé strany nedopadl vůbec špatně, a tak jsem se mohl pokusit o předjetí závodníků přede mnou. Uběhlo pár kol a já se nacházel okolo 15. místa za velmi rychlým závodníkem Albertem Ivanem Rachůnkem.
Zdálo se mi, že se mi ho později povedlo předjet vcelku s přehledem a mohl jsem se tak snažit dojíždět dalšího jezdce, avšak neuběhlo ani jedno závodní kolo a Albert si krásným manévrem na brzdách vzal pozici zpět. Musel jsem se tedy pokusit o to se přes něho dostat po další dlouhé rovince. Pokusil jsem tedy do lehce prudké následující šikany získat pozici zpět na brzdách. Přesto, že se mi to nakonec povedlo, tak to celkově nebylo vůbec jednoduché, jelikož jsme tímto způsobem spolu bojovali možná i 3 kola. Po tomto famózním soupeření jsem poznal Alberta na trati jako skutečně silného soupeře, kterého je obtížné předjet a zvítězit nad ním. Ke konci závodu jsem se pohyboval na pěkném 13. místě. V posledním kole se mi podařilo ještě dojet mladého a hlavně talentovaného závodníka Jana Janáka. Celé kolo jsem se pokoušel ho nějak předjet, ale to se mi nedařilo. Protože jsem měl z poslední zatáčky dobrý výjezd, pokusil jsem se ještě Jana předjet těsně do šachovnicové čáry. Bohužel jsem Janovi nedal dostatek prostoru a můj přední nárazník se dotkl jeho pravého zadního kola a došlo ke kontaktu, čímž se mi povolil přední nárazník a já za jeho uvolnění obdržel právoplatně 5 sekundovou penalizaci. Janovi se tak ještě jednou omlouvám a vina byla pochopitelně na mně, jelikož manévr byl ode mě už moc pozdní a já se měl už spíše stáhnout, než se pokoušet o to předjetí dokončit.
Celou rozjížďku jsem ale bral pozitivně, i když mě penalizace posunula směrem dolů na 15. místo, tak jsem celkově za jízdu získal 4 pozice, což byl pěkný posun vpřed.

Po konci sobotního závodního dne dorazil děda. Moc času s námi v pedoku nestrávil a všichni jsme se společně vydali na menší procházku městem, jejíž cílem byl nějaký obchod. Na první odbočce, po níž se scházelo z kopce, vytáhl táta mobil z kapsy, aby pomocí navigace vyhledal nejkratší cestu k potravinám. 

Už si moc nepamatuji, jak dlouho nám zabralo se pěšky dostat k obchodům, ale cesta se zdála být nekonečná. Google Mapy ukazovali ještě 300 metrů k Lidlu, když jsme zrovna procházeli podél (taxi- autobusového) nádraží. O chvilku později jsme se s tátou rozcházeli na rozlehlé křižovatce, protože ten měl namířeno do nedaleko odtud vzdáleného Tesca. Já a děda jsme zatím pokračovali chůzí zbylých pár metrů k Lidlu. “ Co chceš?,“ zeptal se mě děda o 3 sekundy potom, co jsme vstoupili do modrého a výrazně proskleného lidlu.
Nato jsem odvětil: “ Nic, jenom něco k pití.“
Už jsme měli vše vybráno a mířili jsme uličkou plnou chlaďáků s flaškami pití v náručích směrem ke kasám.
Když vtom jsme zastavili. “ Kolik chceš nanuků?,“ přišla další otázka, jež mi děda položil. “ Hele asi nemusí být žádný,“ odpověděl jsem. “ Dobře, tak ti vemu dva,“
zakončil rozhovor děda. 
    O chvíli později jsme už vycházeli z lidlu a já jsem si rozbaloval svůj první nanuk. Jedl jsem ho po celou dobu, co jsme se vraceli zpět na křižovatku, kde jsme se před 15 minutami loučili s tátou. Došli jsme tam asi za 5 minut, ale táta byl v nedohlednu. Ten 2. nanuk, jenž mi už roztával v ruce, jsem měl v plánu věnovat tátovi, ale ten se neukazoval. Vyčkával jsem asi 3 minuty, ale smysl to nemělo, protože nanuk už nebyl v nejlepším stavu.
Musel jsem ho tedy načnout a pracně sníst.
O chvíli později už konečně dorazil táta a my jsme pokračovali zpět k pedoku Steel ringu. Po náročném dnu plném závodění a běhání tam a zpátky se nám už zpět pěšky nechtělo, ale jelikož jsme do obchodů nejeli autem, nezbývalo nic jiného, než ty naše nohy použít. Avšak po necelých 200 metrech od křižovatky jsme si povšimli nedaleko stojícího taxíku. „Hele taxík,“ řekl táta. V tu chvíli mě napadlo, že by nám svezení autem zpět na okruh všem pomohlo.
    „Tak to zkusíme?“ nadnesl nám do hlavy myšlenku děda. Potom, co tuto otázku vyslovil, jsme se už všichni nacházeli u stříbrného taxíku a bavili se s řidičem. 
Ten nám žádost dopravy na okruh schválil, a tak jsme se nakonec nečekaně vozili po městě v klimatizovaném taxíku jedoucím rychlostí snad jen pouze 50 km/h.
Za necelých 5 min jsme šťastní splatili taxikáři dluhy, poděkovali mu za svezení a vystoupili z jeho mercedesu. Pak jsme už pouze pokračovali zpět do pedoka. Táta s dědou šli do zde relativně nově vystavěné restaurace, zatímco já jsem skočil do naší dodávky odložit lahve s pitím z obchodů. 
Cestou do restaurace jsem běžel, čímž jsem jak vybil zbylou energii, tak si o dost časově urychlil cestu dlouhou 300 metrů.
 Zbylých pár hodin jsme popíjeli v restauraci různé druhy pití. Táta s dědou si pochutnávali na kofole a já usrkával pěnu na čerstvě vychlazeném pivu. Ovšem, že to tak nebylo, jelikož mi bylo 13 let. To bych v tomto případě nemusel druhý den ani nastoupit do druhé rozjížďky. Proto jsem si ten večer pivo nedal, dopil jsem sklenku kofoly a raději se těšil na druhý den plný zajímavého a napínavého závodění.
 

Neděle, aneb rozuzlení stíhací jízdy…


Předešlý den v sobotu jsme si s tátou zajistili pohodlné místo ke spánku… Naši dodávku jsme tedy uvnitř na dobu 10 hodin proměnili v provizorní ložnici, a to krátce po příchodu z restaurace. Musím uznat, že se to z největší pravděpodobnosti nedalo přirovnat luxusnímu pohodlí karavanu, ale na jednu noc jsme si s nafukovací přenosnou matrací vystačili.( Spalo se na tom docela dobře:-)).
Ráno jsme se probudili nějak okolo 7 hodiny ranní.
I když se nám z počátku zdaleka nechtělo přerušit náš odpočinkový tělesný stav, tak ihned po tom, co jsem si vzpomněl, na jaké nadcházející dobrodružství se těším, okamžitě jsem se začal převlékat do termoprádla, na nějž jsem si oblékl přechodnou mikinu a kalhoty. Netrvalo dlouho a z ulice k nám zamířil děda. Všichni jsme se tímto způsobem sešli a vytáhli z vozíku schovanou motokáru, která stejně jako já potřebovala něco k pití. Mezitím, co táta s dědou vlévali do Easyny benzín, šel jsem se napít ochucené minerálky z místního obchodu. Raději jsme předem zkontrolovali tlaky v pneumatikách, jestli se zdá vše, jak má být. “ Jo, je tam 0,8(baru),“ potvrdil táta. Před posledním warm-upem, jenž jsem absolvoval s Easy 60, zbývala asi půlhodinka, tudíž jsme ještě chvíli vyčkávali… Když už se Dvacetdvojka dotýkala kolama asfaltu, tak nás skoro 30 natěšených závodníků čekalo na start rozehřívacího tréninku.
Na trati jsem se hned po výjezdu zasekl za několika pomalejšími závodníky, kteří se spolu navzájem předjížděli.
Nápad, nato si s ostatními zazávodit mi připadal zajímavý, a tak jsem začal jednoho za druhým postupně předjíždět.
Na konci přípravného tréninku jsem přijel zpět do depa spokojený. Pneumatiky se mi stále zdály v pohodě. Časy v mém případě nevypadaly zářivě, ale na okolnosti mladších jezdců, přes které jsem se musel dostat, se to dalo chápat.
Nezbývalo teď nic jiného, než se už pouze soustředit na příští 2. rozjížďku tohoto závodního víkendu. Věděl jsem, že má startovní pozice je 14 míst za prvně startujícím „lídrem“ a já se chtěl dostat do první desítky. Tenkrát to vycházelo na zisk 2,5 pozice za jednu jízdu, protože nás všechny čekaly ještě zbylé dva závody dne.
Během dopoledne jsme si zašli na pozdní snídani, kterou jsme si dali ve vedlejší budově. Jídel zde bylo spousty.
Za normálních okolností bych si měl co vybrat, ovšem v průběhu každého závodního víkendu nemám chuť k jídlu, a tak můj žaludek zůstal už druhý den bez kvalitní stravy. Jediným pečivem, které jsem to dopoledne do sebe dostal, byl čerstvý croissant s jahodovým džemem uvnitř. Jak říkám, kdyby měla být klasická neděle, při níž obvykle jezdíváme k babičce, tak bych ten croissant snědl celý a ještě bych si přidal klidně další:). Zato za těchto podmínek vše doháním pitným režimem, ještě když je kolem 30⁰ Celsia nad nulou.
Do druhé finálové jízdy zbývala hodina. Dostatek času na to se pořádně připravit. Chvíli potom, co jsme došli zpět k dodávce, jsme začali pomalu mazat řetěz a ložiska ohraničená zadní osou o průměru 28 milimetrů a délce 96 centimetrů. Benzín jsme nalili maximálně do půlky nádrže a stroj na nepatrnou dobu nastartovali. Jakmile jsem slyšel tu známou tóninu motoru BMB60, okamžitě jsem si začal nasazovat žeberník, po něm nákrčník a nakonec kuklu s helmou. To vždy, když se ozve motor.
Potom přišla chvíle dotlačit Easynu na předstartovní rošt.
Když už jsme prošli kontrolou, bylo možné motokáru ohřát.
Potom jsme mířili okolo restaurace na předstartovní rošt a zastavili se u chlívku s číslem 15. Pomohl jsem tátovi motokáru osvobodit z vozíku a následně se do ní posadil.
Než se všichni zbývající jezdci seřadili na svou startovní pozici, prohlížel jsem si grafy zobrazující otáčky motoru v jednotlivých zatáčkách z minulé jízdy. Napětí bylo veliké.
Napnutý jsem se cítil jako struna a vyčkával jsem na pokyn traťového komisaře. Když jsme se už konečně řadili do dvou po boku si jedoucích řad motokár, na poslední chvíli jsem se ještě pokusil lehce zahřát pneumatiky a mohlo se jet. Na startu jsem se pokusil předjíždět, jak to jenom šlo.
Po pár kolech jsem už měl za sebou souboje s několika závodníky a mnoho z nich mě ještě čekalo. Celá rozjižďka proběhla bez problémů a kontaktů až do samého konce. Při kontrolním vážení jsme si opět potvrdili, že jsem 2 kila nad váhovým limitem. Nic s tím však dělat nešlo, jelikož má váha už byla pro tuto kategorii hraniční. Po vyzvednutí motokáry zpět na vozík mi táta oznámil, že jsem se posunul na výbornou 10. příčku. Popravdě jsem si v tu chvíli připadal, jako vítěz závodu. Nás stroj jsme rychle sklidili do vozíku a vydali se na terasu jedné z budov. Tam jsme si přečetli finální výsledky rozjížďky vydané ředitelstvím závodu. “ Ach jo, dostal jsem další trest, tentokrát tří-sekundovou penalizaci za start,“ prohlásil jsem zklamaně. Chvíli mi zabralo myšlení, za co jsem trest obdržel. Za pár minut na to přišel táta a sdělil mi, že si všiml, jak ohřívám pneumatiky v době, kdy už jsme se řadili na cílové rovince. V tomto okamžiku je jezdec totiž povinen držet pouze stálý směr jízdy a stopu neměnit.
Druhou penalizaci za víkend jsem pochopitelně přijmul a chybu uznal a snad se z ní i do příště ponaučil. Menší výhodu byl časový náskok a shodná penalizace závodníka za mnou, díky čemuž jsem si své umístění v první desítce udržel.
Když všichni závodníci kategorie Rok Cup dojeli do cíle, rozhodli jsme se sejít dolů z terasy. U stánku se zmrzlinou jsme si objednali každý jinou příchuť. Všichni jsme se shodli, že byla velice chutná.
Další 2 hodiny jsme měli pauzu a mohli tak aspoň chvíli relaxovat a odpočívat. V průběhu pauzy jsme přemýšleli o tom, kolikátou pozici budu mít přidělenou. Došli jsme nakonec k závěru, že by se nemuselo jednat vůbec o špatné výchozí místo. Naše typy se pohybovaly okolo 13 pozice.
Na superfinále jsem se už nemohl dočkat a stále zbývalo dlouhých 45 minut. Čas jsme trávili procházením se po pedoku. Areál se mi zde zdál o trochu menší, než v Mýtě, a proto velké týmy neměly dostatek místa na postavení rozlehlých stanů. Celkem to zde působilo těsně a namačkaně.
Uličky a chodníčky mezi stany se zdály na některých místech úzké. Atmosféra zde byla zmatečná, ale přesto vypadala na oko velice zajímavě. Obličeje mechaniků a závodníků vypovídali o všem. Na každém byla vidět pracovitost i úsilí, které do všech závodů v sezóně věnují. Přesto to každíčký z nich dělá s radostí a vášní k tomuto motorsportu.
Jakmile jsme došli na konec pedoku, otočili jsme se a začali se postupně vracet zpět. U dodávky jsme zkontrolovali čas a dověděli se, že se vrcholový okamžik dne blíží.
Potom už netrvalo dlouho a my začali dolévat benzín do motokáry. “ Řekni mi, až hladina benzínu bude těsně pod polovinou nádrže,“ připomněl mi táta. Pak už pouze zašrouboval víko nádrže a stiskl zelené tlačítko umístěné přímo pod středem volantu. Trrr, trrr, ozvalo se ze začátku a v následující vteřině motor chytl úplně. Mezitím jsem si už stihl nasadit helmu. „Můžeme vyrazit,“ navrhl jsem.
Před vstupem na předstartovní rošt se táta raději ujistil, že motor dosahuje alespoň 14 000 otáček za minutu. To se potvrdilo a my pokračovali dál. Zastavili jsme až za kontrolní brankou, kde nám byla sdělena startovní pozice. Abych skončil desátý a splnil cíl, který jsem si stanovil na každý závod, musel bych předjet 4 jezdce, tudíž mé postavení na startu byla pozice číslo 14.

„Popravdě mi vůbec nevadí, že někdy startuji ze zadních pozic, jelikož o to víc získám zkušeností a nabydu i skvělých zážitků z probíjení se polem vpřed.
Myslím si, že větším zážitkem může být souboj
s ostatními v zadu o 15. místo, než udržovat 5. pozici s tří- sekundovým náskokem. Důležité je pro mě však neztratit cíl, rozvíjet se a snažit se každým závodem zlepšit.“

Pak už následoval moment, v němž všechny motokáry nastartovali a s doprovodem bručení motoru se rozjely na trať. V zahřívacím kole jsem si v hlavě představoval, jak asi bude vypadat start.
Už jsme se seřadili a pozorovali panel se čtyřmi svítícími žárovkami, které najednou zhasli. Hned bylo odstartováno a moje poslední jízda s šedesátkou právě započala. Už v prvních zatáčkách jsem si našel na vnitřku místo a proklouznul kupředu. Má další příležitost se blížila při nájezdu do první pravotočivé vracečky okruhu. Té se povedlo využít a já cítil naději dále postupovat polem. Po 20 metrech na výjezdu z jmenované vracečky jsem spatřil jednu z motokár kolidovat s druhou o sebe. Jedna z nich se dokonce na vteřinu ocitla zadní nápravou ve vzduchu. Tím jsem postoupil celkem na 10. příčku. Jedna pozice mě aktuálně dělila od dalšího umístění první desítky. “ Skvělé, daří se. Pokračujme,“ povzbudil jsem se. V průběhu superfinále jsem se opět setkal na trati s šikovným Janem Janákem, který mi také nedal nic zadarmo. Po výjezdu z jedné levotočivé zatáčky se mi ho povedlo předjet na brzdách a do následující šikany si pozici udržet. V tu chvíli jsem kroužil na pěkném 9. místě. Poslední tři kola jsem už počáteční tempo držet nedokázal a jezdci přede mnou si vybudovali pěti-sekundový náskok. V tomto případě by se nejednalo o nějaký zásadní problém, avšak tentokrát Karel Ivan Rachůnek na mě začal nebezpečně dotahovat. Snažil jsem se celou dobu chovat rozumně a udržovat chladnou hlavu. Díky tomu jsem do posledního kola vjížděl s pěti-desetinovým náskokem, jenž se z ničeho nic rozplynul a Karel se už chystal předjíždět. Před tím jsem stihl zvolit vnitřní stopu a soupeřův útok dostal pod kontrolu. Zbývajících 500 metrů do cíle jsem dojížděl s jistotou, abych zbytečně nechyboval a nepřišel o dobře umístění. Nakonec to přišlo. Šachovnicová vlajka odmávala náš souboj a já byl moc rád, že se mi povedlo pozici uhájit.
Za celý závodní víkend, který se odehrával na východě Česka, jsem se posunul o 10 míst. Považuji to za úspěch a těším se, až budu moct zde získané zkušenosti použít za jízdy s budoucí motokárou.
Při cestě domů zbývalo už pouze držet palce Charlesovi Leclercovi k udržení 1. místa na Monze v Itálii.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *