Bylo prvního října pět hodin odpoledne. Hodinu před zavírací dobou jsme s tátou vyrazili do půjčovny. Pořád ve mně panovala touha a napětí rekord porazit. Hned, co jsme tedy přijeli, sedl jsem do motokáry a jel. Podmínky vypadaly dobře. Bylo částečně zataženo a teplota se pohybovala kolem 15C⁰. Na trati se pohyboval další jezdec, musel jsem proto trochu hledat prostor pro rychlé kolo, ale povedlo se. Po vysednutí z motokáry jsem se okamžitě šel podívat na tištěný papír, na němž se nacházely časy z mé jízdy. „Yess,“ vykřikl jsem po anglicku, „Je to tam!“. Povedlo se mi zajet kolo v čase 32,44 s, což byl můj osobní rekord.
Po tomto nadšení jsem tedy požádal Františka z půjčovny o nasazení nových pneumatik na mou motokáru. Ten se mi ale vysmál a řekl: „To ti jako mám přezouvat pneumatiky já?,“ „Máš si to dělat sám.“ Jelikož si už nějakou dobu tykáme, tak jsem odvětil: „Ještě si mě to nenaučil.“ Pneumatiky mi nakonec vyměnil a já věřil, že mám větší šanci rekordu dosáhnout. Chování motokáry se posunulo k lepšímu. V zatáčkách jsem měl lepší přilnavost, a tak jsem v nich mohl být rychlejší, protože více přilnavosti, více rychlosti. Soustředil jsem se, jako nikdy jindy. Každá zatáčka se musela být precizně projeta. Byl jsem opravdu dost vystresovaný a napjatý. Nemohl jsem odtrhnout oči z trati. Po dojetí jsem zas tak nadšený nebyl, nepřišlo mi, že jsem odjel rekordní jízdu. Přišel ke mně Franta a řekl mi, že jsem ještě pomalejší, než dřív a mé výkony jdou dolů. V tu chvíli jsem to přijal, ale vzápětí mi ukázal papír s časy, kde jsem uviděl 31,86 s, zařval jsem radostí: „Jo, jo, konečně, to není možný“. Ani teď nedokážu popsat, jak jsem byl tehdy nadšený a plný radosti z toho, že jsem rekordu konečně dosáhl. Předchozí rekord v čase 31,93 držel Adam Petržela z Hradce Králové. Hodně mě to povzbudilo a namotivovalo. Vydýchával jsem se z toho krásného okamžiku ještě celý zbytek dne a celou noc. Na příští návštěvu půjčovny jsem se připravoval s odhodlaností svůj rekord ještě zlepšit a dokázat si, že mohu být ještě rychlejší.